APACHE


JARUNA


GEISHA FACE


ČESKÁ FIALKA


JIZERSKÉ HORY


RED MATADOR


RUBY BRAND


JIZERSKÉ TICHO


KVĚTA KALÍKOVÁ


Růženka


SAN REMO


JARUNA x BERGAMO

                                                                                                                                                                    
 

 

LILIE - ORIENTÁLNÍ HYBRIDY

RNDr. Tomáš Sehnoutka  

Praktické zkušenosti s pěstováním, množením a šlechtěním orientálek. Všechny v publikaci vyobrazené odrůdy lilií vyšlechtili členové Specializované základní organizace Českého zahrádkářského svazu MARTAGON.

 

    První setkání s orientálkami

    Moje první setkání se světem orientálních hybridů se uskutečnilo před řiceti lety. Při náhodné návštěvě u zahradníka Josefa Kukly v Lovčicích jsem se zmínil o tom, že budu mít koncem července svatbu. Pan Kukla mi sdělil, že právě v té době mu rozkvetou krásné lilie a ty mi prý může věnovat jako svatební kytici pro nevěstu. Když jsem si později pro slíbené květy do Lovčic přijel, čekal mě zážitek, který ovlivnil celý můj další život.
    Po schůdcích jsem za Josefem Kuklou sestupoval do malého skleníku. První, co mě překvapilo, byla silná vůně, kterou jsem do té doby neznal. Náhle jsem se dostal do království kvetoucích orientálek. Ohromné květy lilií nejrůznějších barev. Červené i růžové, bílé květy měly často žlutý středový pruh. Většina květů byla poseta tmavými tečkami, ale našly se i čistě bílé. zahradník Kukla vzal do ruky nůž a uříznul mi několik lodyh s květy i poupaty. Svatební kytice z nich byla nádherná, a ačkoliv manželství netrvalo dlouho, láska k orientálkám trvá dodnes.
    Ty mladší čtenáře musím upozornit, že to bylo ještě v době, kdy se k nám žádné květiny z Holandska nedovážely. A dokonce i v Holandsku se tou dobou liliový průmysl teprve začal rozbíhat. Dnes se mladí lidé poprvé setkávají s orientálkami všech barev v květinových prodejnách nebo na výstavách větin. Tenkrát však byly květy orientálních hybridů velká vzácnost. Byl jsem jejich krásou natolik uchvácen, že jsem se je rozhodl pěstovat také.

    První krůčky, pěstování orientálek v nádobách

    V prosinci 1984 jsem jel do Lovčic znovu. Josef Kukla se svým vnukem ng. Pavlem Nejedlem tam právě přesazovali orientálky ve velkém fóliovníku. Jako substrát používali vláknitou rašelinu. Dostal jsem od těchto zkušených pěstitelů prvních šest cibulí orientálek různých odrůd. Jednu z nich "Capricorn" jsem si udržel dodnes. Je stále vitální a každoročně bohatě kvete.
    Cibule dovezené z Lovčic jsem nechal v chladné ložnici a začal shánět rašelinu. Když jsem ji ani po několika týdnech nesehnal, zasadil jsem cibule orientálek do zetlelé lesní hrabanky. Jelikož jsem neměl k dispozici ani skleník, ani fóliovník, rozhodl jsem se pěstovat orientálky v nádobách jako pokojové květiny. Návod jsem našel v knize Tulipány a ostatní cibulové květiny z roku 1967. V kapitole o liliích RNDr. Vladimír Chaloupecký, CSc., popsal pěstování lilií v hlubokých květináčích. Snažil jsem se udělat co nejméně chyb. V odborné literatuře jsem se dočetl, že kromě kořenů vyrůstajících z podpučí cibule vytvářejí lilie též kořeny lodyžní. Ty vznikají až při růstu lodyhy na jaře mezi špičkou cibule a povrchem substrátu. Když se cibule orientálky zasadí příliš mělce, je rostlina ochuzena o možnost lepší výživy z lodyžních kořenů.
    Protože tehdy nebyly k dostání hluboké květináče, nakoupil jsem umělohmotné kbelíky, provrtal jim dno a hned jsem měl vhodné nádoby na pěstování lilií. Jednu chybu jsem však udělal. Tenkrát jsem neměl zkušenosti se skladováním liliových cibulí. Myslel jsem si, že vydrží totéž co tulipánová či narcisová cibule, tedy řadu týdnů na vzduchu bez seschnutí. Omyl. Když jsem cibule orientálek asi po měsíci sázel, jejich šupiny byly značně seschlé. Později jsem se této chyby vyvaroval a snažil se zasadit cibule co nejdříve po vyndání ze země. Pokud to z různých důvodů nebylo možné, skladoval jsem přechodně vyndané cibule následujícím způsobem: Do květináče jsem nasypal trochu rašelinového substrátu, na něj položil cibuli lilie, přidal jmenovku a zasypal další dávkou substrátu. Takhle mi při podzimním přesazování vydržela v chladu cibule bez poškození i řadu týdnů.
    Jakmile byly cibule orientálek zasazeny, odnesl jsem nádoby do chladného sklepa, abych liliím dopřál zimu. Začátkem března se pak nad povrchem substrátu objevily špičky rašících stvolů. Nádoby jsem přenesl k oknu v bytě a tam lilie začaly velice rychle růst. Později se ukázalo, že orientálky v květináčích dobře rostou u východního, jižního i západního okna. Ke kvetení jim stačí jen několik hodin slunečního svitu denně.
    V květnu se začala rýsovat na špičkách lodyh první poupata a na přelomu června a července mi první orientálky v bytě rozkvetly. Vůně byla nejen v pokoji s liliemi, ale pronikla do všech zákoutí domu. V bytě u okna prožily lilie dlouhé období vegetace a na podzim jsem žloutnoucí lodyhy těsně nad zemí seříznul. Květináče - kbelíky se zasazenými cibulemi orientálek jsem znovu odnesl do chladného sklepa. Na jaře následujícího roku nastalo pro lilie nové vegetační období a celý cyklus se opakoval. Orientálky mi začaly každoročně vykvétat.
    Jednou za dva roky jsem je na podzim přesazoval do směsi vláknité rašeliny a písku. K rašelině jsem přidával na jeden desetilitrový kbelík půl čajové lžičky mletého dolomitického vápence pro zmírnění kyselosti. Z literatury jsem byl vyděšený fuzariosou, a tak jsem v prvních letech pěstování cibule orientálek před sázením mořil v různých fungicidech. Později jsem s mořením přestal. Lépe je vytvořit liliím dobré životní podmínky a pak je použití chemických přípravků zcela zbytečné. Nemořím cibule orientálek více než dvacet let. Mnohem důležitější nežli moření se ukázala pravidelná výměna substrátu (vláknité rašeliny) zhruba jednou za tři až čtyři roky. Čerstvá vláknitá rašelina vytváří ideální podmínky pro život orientálek. Bohužel se přibližně po třech letech rozpadne na slatině podobnou konzistenci, která už před patogenními houbami cibule orientálek neochrání. Zkusil jsem ponechat v rozpadlé rašelině orientálky více let, ale rostliny chřadly a špatně kvetly. Výměna rozpadlé rašeliny za čerstvou je časově i finančně nákladná, ale podle mých zkušeností je to jeden z nejosvědčenějších způsobů, jak dlouhodobě úspěšně pěstovat orientálky.

    Revoluční rok 1989 a orientálky
    V roce 1989 na jaře jsem od vnuka zahradníka Kukly získal třicet cibulí orientálek a po provrtání třiceti kbelíků jsem je zasadil do rašelinového substrátu. V létě jich pak většina vykvetla pod skleněnou pyramidou ve střeše domu, kde od narození bydlím. Podmínky se tam podobají skleníku bez možnosti větrání. Listům orientálek sluneční paprsky moc neuškodily, zato květy některých odrůd sluníčko brzy připálilo. Někdy byla žárem poškozena poupata ještě před rozevřením. Poprvé jsem získal zkušenosti také s poškozením cibulí orientálek vysokými teplotami. Substrát měl teplotu až kolem 40 °C a zejména v kombinaci s přemokřením mnoha cibulím odešlo podpučí na houbové choroby. Ani jarní moření před výsadbou (tehdy jsem ještě používal fungicidy) je nezachránilo.
    Těsně před listopadovou revolucí jsem během přesazování zjišťoval škody. Některé cibule se zcela rozpadly, jiné odrůdy poškozené nebyly, a dokonce vytvořily na stvolu pod zemí lodyžní cibulky. Rozmnožování lodyžními cibulkami je vedle šupinování dobrý způsob, jak získat zdravé mladé rostliny. Také jsem si všiml, že ty lilie, kterým se cibule rozpadla, vytvořily ve snaze o svoji záchranu lodyžní cibulky ve většině případů. Někdy se podle velikosti a množství lodyžních cibulek dalo soudit, zda podpučí cibule bude poškozené, či nikoliv. Každou cibuli jsem při přesazování změřil a zapisoval si přírůstky, popřípadě úhyn.
    Pod skleněnou pyramidou ve střeše domu pěstuji lilie v květináčích dodnes. Jenom jim dopřávám méně přímého sluníčka. Některé orientálky dobře kvetou a prospívají jen při světle odraženém od oblohy, aniž by na ně během vegetace dopadl jediný paprsek slunce. Proti přemokření květináče jsem si vypracoval osvědčenou metodu. Před zaléváním květináč nebo kbelík s orientálkou potěžkám a teprve pak se rozhodnu, kolik zálivky rostlině dopřeji.

    První křížení a výsevy semen 
    V roce 1988 jsem uskutečnil v bytě první křížení orientálek. Opylil jsem jen na zkoušku květ jedné z odrůd pylem krásné orientálky, jejíž prašník jsem si dovezl z Lovčic. Semeník se po určité době vzpřímil a začal se zvětšovat. V polovině října jsem sklidil tobolku a z pouzder vyluštil semena. Liliová semínka jsem do té doby neviděl, zejména mě překvapilo jejich množství. V jedné tobolce jich bylo více než tři sta. Z literatury jsem si načetl, že semena orientálních hybridů klíčí hypogeicky. To znamená, že ze semínka vyroste pod zemí malá cibulička, a z ní teprve po prochlazení první lísteček. Vysel jsem tedy semena do sklenice s rašelinou, a když jsem asi po třech měsících zpozoroval tvořící se hypogeické cibulky, putovala sklenice i s obsahem na prochlazení do ledničky. Tam se na ni zapomnělo, a když jsem ji po určité době v ledničce objevil, vyrůstal ze sklenice porost, který jako klubko hád'at usilovně hledal světlo. Opatrně jsem rostlinky přesadil do květináčů a pečoval o ně jako o velké orientálky. Po pěti letech od křížení jsem se dočkal prvních květů.

    Výlety za orientálkami do Lovčic
    Od roku 1984 jsem v době květu orientálek pravidelně jezdil do Lovčic. Zahradník Josef Kukla sice na jaře 1985 zemřel, ale v pěstování orientálních hybridů pokračoval jeho vnuk Ing. Pavel Nejedlo . Ve velkém fóliovníku mu každoročně rozkvétaly tisíce nádherných květů. Pavel začal s pěstováním orientálek pod vlivem přednášky Jana de Graa ffa v Praze roku 1968 a v osmdesátých letech byl již zkušeným pěstitelem i šlechtitelem. Nejlepší odrůdy orientálek používal ke křížení. Každoročně pak na podzim sklizená semena vyséval. Semenáčky mu vykvetly poprvé přibližně 4 až 6 let po výsevu. Pokud květ nově vykvetlé orientálky šlechtitele něčím zaujal, dostal pořadové číslo a pro snazší orientaci někdy i jméno. Třeba selektovaný semenáč číslo 6 se stal odrůdou APACHE, číslo 30 odrůdou RUBY BAND, číslo 69 byla JARUNA a 178 LEMON DREAM. Navíc kromě názvu obdržela novošlechtění i určitý počet hvězdiček (ty nejkrásnější orientálky až šest).
    Od těch nejlepších semenáčků jsem občas dostal v době květu pyl pro vlastní křížení a na podzim někdy i lodyžní cibulku. Tak se postupně dostaly do Jablonce SAN REMO, APACHE, RUBY BAND, RED MATADOR, YELLOW GLORY, LEMON DREAM, JARUNA, LILAC DOTS, GEISHA FACE či COLOR CARNEVAL a další odrůdy Ing. Pavla Nejedla .
    Jednou jsem přijel do Lovčic o něco dříve. Orientálky ještě nekvetly, až na jeden zázrak. Před několika lety obdržel Pavel zásilku semen ze zahraničí a v porostu semenáčků právě vykvetla krásná růžová orientálka. Ihned byla vybrána a dostala pořadové číslo 801. Zřejmě se jednalo o nějaký spontánní hybrid Lilium rubellum. Poprosil jsem Pavla o jeden prašník a odvezl si ho domů k opylování několika květů. Když mi pak po pěti letech vykvetly ze semen tohoto křížení lilie, měly krásné květy nejrůznějších barevných odstínů a zachovaly si i ranost kvetení. Ve šlechtitelském programu jich využívám dodnes.
    Jindy jsem ve fóliovníku objevil skupinu nádherně kvetoucích orientálek v různých odstínech růžové barvy. Domníval jsem se, že to budou asi špičkové novinky ze zahraničí. Brzy jsem byl ale vyveden z omylu. Jednalo se o Pavlovy semenáče, které měly jako otcovskou rostlinu raný Strahmův kultivar ROYAL SPLENDOR. Náhodou mi ROYAL SPLENDOR zrovna kvetl v Jablonci, a tak jsem z něj sebral prašníky a opyloval ty nejlepší lilie, které mi doma kvetly. Po pěti letech jsem pak mohl obdivovat růžové květy nejrůznějších odstínů, některé dokonce se zlatavým pruhem. Tak vznikly třeba moje odrůdy KVĚTA KALÍKOVÁ nebo JIZERSKÉ TICHO.

    Jak úspěšně pěstovat orientálky
    Před třiceti lety jsem neměl s pěstováním orientálek žádné zkušenosti. Nejvíce jsem se mohl naučit od zahradníka Josefa Kukly a jeho vnuka Ing. Pavla Nejedla. Ti byli v té době již zkušenými pěstiteli, kteří své období nezdarů už měli za sebou. V Lovčicích kdysi zkoušeli bez úspěchu pěstovat orientálky v obyčejné zahradní zemině. Ani hrabanka z lesa se jim neosvědčila. V substrátu se šířily plísně a mnoho rostlin zahynulo. Až sázení orientálek do směsi čisté vrchovištní rašeliny a písku znamenalo vítězství.
    Orientálky také vyžadují správné stanoviště. Nejlepší je studený skleník. V oblastech, kde nebývá v zimě moc sněhu, se dají orientálky pěstovat i ve fóliovníku. Začátečníkům mohu doporučit i pěstování v květináčích u okna doma v bytě. Většina orientálek snese i značné přistínění, dokonce ve skleníku je během období květu stín podmínkou úspěchu. Pokud kvetoucí orientálky ve skleníku nepřistíníme, ani větrání neochrání květy před slunečním úpalem. Kdysi jsem stínil orientálky maskovací vojenskou sítí přetaženou přes skleník. Dnes mám skleník postříkaný modrou barvou na kov a sklo. Zabarveno je zhruba 60 % plochy skel. Jednou za dva až tři roky musím nátěr obnovit.
    Jeden čas jsem zkoušel i speciální barvu na skleníky značky Amarit. Moc se neosvědčila. Postřik mi na sklech nevydržel ani dva týdny a po prvním dešti byl pryč. Orientálky v polostínu dobře rostou i kvetou, jenom některé typy se slabším stvolem se pod tíhou květů ohýbají k zemi. Můj skleník je zapuštěný do země, a tak je v něm během zimy o něco tepleji a v létě naopak chladněji než v obyčejném skleníku. Jako substrát používám vláknitou vrchovištní rašelinu a cibule orientálek přesazuji bud'to na konci vegetace začátkem listopadu, nebo časně na jaře. Při jarním přesazování však hrozí, že občas ulomíme z cibule rašící výhony.
    Od jara do podzimu opatrně zaléváme. Před zálivkou si hrábnu rukou hlouběji do substrátu, zda v hloubce není přílišné vlhko. Často se mi stává, že povrch substrátu je suchý, ale cibule orientálek jsou v přemokřeném prostředí.
    Velkým dilematem je hnojení. Orientálkám k dobrému růstu a kvetení opravdu stačí jen čistá rašelina a zálivka. Přesto jim prospěje občasné slabé přihnojení roztokem Kristalonu - plod a květ. Kristalonem hnojím velice málo a jen do konce července. Zajímavou zkušenost jsem učinil s mletou rohovinou (prodává se pod názvem Rohozka). Při sázení asi padesáti cibulí orientálek jsem mletou rohovinu přimíchal k rašelině. V následujících letech přihnojené lilie nádherně rostly a kvetly. Po letech se však na těchto orientálkách začaly dříve projevovat známky stárnutí. Zdravotní stav cibulí byl o hodně horší nežli u nehnojených sousedek. Orientálky také viditelně chřadnou, když je ponecháme v rozpadlé rašelině déle než tři až čtyři roky. Doporučuji nejdéle po čtyřech letech starou rozpadlou rašelinu vyměnit za novou. Nejvíce se mi osvědčila vláknitá rašelina z Pobaltí.

    Kolik let může vydržet odrůda v dobré kondici?
    Zde je dobré odlišit životnost odrůdy od životnosti jednotlivé cibule. Pokud máme štěstí a odrůda se nenakazí těžkou virózou, může dle mých zkušeností vydržet v dobrém stavu desítky let. Už třicet let mi krásně kvete každým rokem orientálka 'Capricorn' od šlechtitele Doreena. Nemusím snad zdůrazňovat, že to není stále tatáž cibule. Jednotlivé cibule vydrží v dobré kondici maximálně 15 až 20 let. Poté se jí většinou začne rozpadat podpučí a rostlina během několika let zahyne. Zániku odrůdy se však dá předcházet. Při podzimním přesazování můžeme odlomit od zdravé cibule několik šupin. Inkubace proběhne v mikrotenovém sáčku s mírně vlhkou rašelinou při pokojové teplotě. Sáčky se šupinami v rašelině nechávám od listopadu do konce ledna ve skříni bytu. Po těchto třech měsících již bývají na šupinách narostlé malé cibulky. Pak umístím sáčky se šupinami na tři měsíce do chladničky a začátkem května vysazuji prochlazené šupiny i s cibulkami na záhony. Do dvou let tyto rostliny vykvetou a omlazené cibule vydrží kvést třeba dalších 15 let. Omlazování odrůdy je třeba provádět pravidelně. Osvědčilo se mi jednou za 5 až 8 let.

    Orientálky a mráz
    Orientálka, která není v příliš přemokřeném substrátu, vydrží během zimy i značné teploty pod nulou. Ve skleníku mi zimní teploty často klesají k -10 °C a cibule orientálek na záhonech (v hloubce asi 15 cm) ještě nikdy nebyly mrazem poškozeny. Ve skleníku jsem měl také několik orientálek v kontejnerech. K mému údivu stejný mráz vydržely i ony, ačkoliv kontejnery s orientálkami byly zmrzlé na kost. Cibule, která je chráněná substrátem, je odolnější vůči mrazu než cibule holá. Zřejmě hraje velkou roli nejen rychlost promrzání, ale i rozmrzání. Mám podezření, že při rychlém zmrznutí či rozmrznutí může dojít k poškození cibule. Přesvědčil se o tom kdysi dávno i můj přítel Pavel, když mu zmrzly stovky vyndaných cibulí orientálek jen proto, že nebyly ponechány v substrátu.
    Další kapitolou o mrazu je pozdní jarní mrazík. Když se mi ve skleníku koncem března objeví první špičky orientálek, mám samozřejmě obavy z každého většího mrazu. V posledních letech bývají pozdní jarní mrazíky časté a některá pokroucení lodyh se jim připisují. Přesto většina rašících orientálek přežije bez pohromy pokles teploty i k - 6 °C. Pokud chcete mít větší jistotu menšího poškození, doporučuji chránit rostliny před mrazem a následujícím prudkým sluncem bílou netkanou textilií. Silné jarní mrazy bývají většinou spojené s jasnou oblohou, a co by nepoškodil sám mráz, to můžou zničit sluneční paprsky. 

    Vypěstujte si orientálky ze semen
    Při křížení je nejlépe vybrat pro rostliny takové podmínky, ve kterých mohou semena úspěšně dozrát. Ve skleníku nám na dozrávající tobolky neprší, takže jim nehrozí plísně. Se stejným úspěchem sklidíme pěkná semena i při křížení v bytě u okna. Samotné opylení květu je velice jednoduché. Odtrhnu prašník z květu otcovské (pylodárné) rostliny a otřu jej o bliznu mateřské tak, aby byla obalena pylem. Po určité době se jako známka úspěšného oplodnění vzpřímí semeníky a začnou se zvětšovat tobolky. Když na podzim začne vrchní část dozrávající tobolky praskat, vyluštíme semena a ihned je vysejeme. Někdy se v literatuře doporučuje před vysetím semena promývat ve vodě. Odstraní se tak prý inhibitory klíčení. Vyzkoušel jsem to kdysi s úspěchem. Semena opravdu vzešla ve velkém počtu. Ale i při výsevu nepromytých semen se nám podaří získat malé hypogeické cibuličky. Čerstvě vyluštěná semena promíchám s mírně vlhkou rašelinou v mikrotenovém sáčku a stejně jako sáčky se šupinami je nechám na tři měsíce ve skříni při pokojové teplotě. Při občasné prohlídce můžeme pozorovat, jak ze semínek vyrůstají malé cibuličky. Sáčky s malými hypogeickými cibuličkami umístím do chladničky na další přibližně dva až tři měsíce. Začátkem května pak malé cibuličky se zárodky rostoucího lístečku vysazuji do hloubky asi 5 cm na záhony ve skleníku. Po dvou letech vyberu na podzim malé cibulky semenáčků ze země a podle potřeby je rozsadím na záhony, kde pak vykvetou.
    Při pěstování orientálek v bytě jsem prochlazené cibuličky vysazoval s úspěchem i do květináčů. Když vyséváme semena orientálek, pamatujme si, že ne všechna klíčí již v prvním roce. Ze stovky semen jich napoprvé vytvoří ve zmíněných podmínkách hypogeické cibuličky někdy jen polovina. Další semena vyklíčí až ve druhém a někdy dokonce až ve třetím roce. Možná jsou příčinou právě ony inhibitory klíčení, o kterých se občas píše v literatuře. Abych se nepřipravil o rostliny z nevyklíčených semen, při sázení prochlazených hypogeických cibuliček do odpovídající hloubky 5 cm nasypu i zbývající obsah sáčku, ve kterém jsou kromě substrátu i semena, která dosud nevzešla. Dá se jim tak možnost vzklíčení v dalších letech.


 

Kapitoly z historie orientálních hybridů


    První šlechtitelé

    Dnes se mezi orientální hybridy řadí složití kříženci mezi několika botanickými druhy, jejichž původ je na japonských ostrovech. Prvními šlechtiteli byli japonští zahradníci. Velký znalec lilií Edward Austin Mc Rae popsal, s jakým vzrušením si měl možnost prohlédnout v zahradnické knihovně v Bostonu překrásnou, barevně ilustrovanou starou japonskou knihu. Našel v ní křížence mezi takovými botanickými druhy jako Lilium auratum, Lilium japonicum, Lilium rubellum a Lilium speciosum.
    Z těchto botanických druhů byla zřejmě z Japonska do Evropy dovezena jako první odolná Lilium speciosum. Stalo se tak v roce 1830, tedy více než třicet let po jejím popsání Thunbergem. U tohoto druhu existuje velké množství přírodních forem i vyšlechtěných selekcí, většina z nich se vyznačuje vysokou mírou tolerance k virům.
    Lilium auratum se dostala na Západ jako další v pořadí. A tak se do dějin orientálních hybridů zapsal zlatým písmem 7. srpen 1869. Toho dne vykvetl Francisu Parkmannovi květ o průměru 22 cm z křížení Lilium speciosum x Lilium auratum. Tvarem a vůní připomínal květ L. auratum, barvou zase nejkrásnější formy L. speciosum. Původní rostlina po několika letech zahynula a zbyl po ní jen obrázek v časopisu Florist and Pomologist.
    V té době se dostaly první cibule L. auratum a L. speciosum do Českých zemí, které tehdy patřily k Rakousko-Uhersku. Čeští zahradníci se japonské lilie naučili brzy úspěšně pěstovat. Zkušenosti našich pěstitelů byly zveřejněny v listopadovém čísle Časopisu českých zahradníků roku 1887.
    Lilium auratum se k nám dovážela z Japonska v pevně uzavřených bednách, kde cibule byly zalité rozředěnou hlínou. Většina cibulí L. auratum byla bez kořenů, obchodníci je totiž při balení uřezávali, aby se do bedny vešlo cibulí co nejvíce. Takové rostliny sice v prvním roce vykvetly, ale často již v dalším zahynuly. Naši zahradníci proto doporučovali dopěstovávat Lilium auratum z lodyžních cibulek nebo ještě lépe ze semen.
    Lilium speciosum se v té době pěstovala pro obchod v Belgii, Holandsku a Francii. I jejím cibulím páni exportéři uřezávali kořeny. Nevím, zda se k našim zahradníkům dostaly obrázky lilií z křížení Francise Parkmanna, ale slova otištěná v závěru článku z listopadu 1887 považuji za téměř prorocká:
    „Prvnějším pokusům pěstovati zde v Čechách ze semene Lilium auratum náleží přednost. Nechť čas nikoho neodstraší, každým rokem setbu obnovíme a  docílíme tím hojného dorostu. Kéž by v Čechách pěstování Lilium auratum se ujalo, lilie budoucnosti jest Lilium auratum a nové toho druhu variace, jež během několika let do obchodu budou uvedeny a jak známo u každých novinek za ceny velmi vysoké! Známé jsou již odrůdy s červenými tečkami a červenými pruhy, pak čistě bílé se žlutými pruhy, též i částečně plné, již se vyskytly i bílé s většími hnědými i růžovými skvrnami. Rozumí se samo sebou, že nové tyto druhy povstaly jen křížením, sprašováním květů a pěstováním ze semen. Zde jest pole pro zahradníky a milovníky květin činiti pokusy se sprašováním příbuzných druhů, totiž Lilium auratum a L. speciosum var. extra rubrum neb L. speciosum rubrum multiflorum, výsledek může býti jen dobrý i bude sloužiti ku cti zahradnictví českému!"
    Nepodařilo se mi zjistit, kolik zahradníků si vzalo tyto rady k srdci. Jisté je jen jedno, rok 1914 násilně přerušil rozvíjející se šlechtitelskou činnost. Jen v prvních dvou válečných letech na frontách Světové války zahynulo přes 600 zahradníků z Českých zemí.
    V první polovině 20. století se šlechtění orientálek přesunulo k našim protinožcům a k zahradníkům za Atlantikem. Australan Gilbert Errey zkřížil kultivar L. speciosum 'Melpomene' s L. speciosum var. magnificum. Získal tak velice životaschopný kultivar 'Gilrey'. Další Australan Roy M. Wallace použil při křížení kultivar 'Gilrey' jako matku a opylil jej pylem hybridu 'Crimson Queen'. Z tohoto křížení byla získána odrůda 'Jillian Wallace', která sehrála významnou úlohu v dalším šlechtění orientálních hybridů. Spojovala v sobě vitalitu L. speciosum s velikostí květu L. auratum. Pylový rodič kultivaru 'Jillian Wallace', hybrid 'Crimson Queen' vznikl totiž z křížení Lilium auratum var. platyphyllum x Lilium speciosum 'Melpomene'. Kultivar 'Jillian Wallace' měl květy o průměru více než 20 cm a velmi široké okvětní lístky sytě růžové barvy s karmínovými skvrnami.
    

    Řady šlechtitelů se rozrůstají
    Také na Novém Zélandu jsou ideální podmínky pro pěstování lilií. V roce 1932 tam byla založena první liliářská společnost na světě. Ve městě Palmerston North přednášel na Massey Agricultural College botaniku profesor J. S. Yeates. Ten ve třicátých letech dostal orientální hybrid 'Crimson Queen' a zahájil vlastní program šlechtění orientálních hybridů. Výpěstky profesora Yeatese později sehrály podstatnou roli ve šlechtění orientálek u nás.
    Dlouho byly orientální hybridy spojovány jen se dvěma botanickými druhy: Lilium auratum a Lilium speciosum. Další japonské lilie - Lilium rubellum a Lilium japonicum šlechtitelé opomíjeli. Změnili to až dva průkopníci ve čtyřicátých letech. První, kdo použil botanický druh Lilium rubellum při šlechtění orientálek, byla Norma Pfeifferová. V roce 1942 své pokusy popsala v článku publikovaném v Ročence NALS. Tato šlechtitelka vytvořila vzájemným křížením L. auratum, L. speciosum, L. japonicum a L. rubellum vynikající materiál, který byl později využit Janem de Graaffem v Oregon Bulb Farms k získání kmenů pojmenovaných 'Imperial Pink', 'Pink Glory' a 'Celebrity'.
    Druhým průkopníkem ve šlechtění orientálek se stal Leslie Woodriff. Ve čtyřicátých letech založil ve státě Oregon firmu Fairyland Lily. Stejně jako Norma Pfeifferová, i on použil raně kvetoucí druhy L. japonicum a L. rubellum při šlechtění orientálních hybridů. W o o d r i f f o v ý m snem bylo, aby orientálky kvetly již 70 až 80 dnů po výsadbě ve skleníku. To se mu podařilo vyšlechtěním Atomic, Exotics a Little Fairies hybridů. Později přineslo Woodriffovi mezinárodní uznání vyšlechtění orientálky 'Stargazer'.
    Vynikajícím americkým šlechtitelem orientálek byl Samuel L. Emsweller. Jeho bílá 'Allegra' nebo kmen Potomac hybridy jsou mimořádně odolné k chorobám a tolerantní k virům.
    Na počátku padesátých let začala v USA s komerčním pěstováním lilií Oregon Bulb Farms Jana de G r a a f f a . Ve šlechtění orientálních hybridů zde bylo dosaženo značného pokroku. Na OBF použili ke křížení většinou materiál z Austrálie a Nového Zélandu. Překrásný klon 'Empress of India' byl hybridem mezi 'Jillian Wallace' a 'Crimson Queen', ze stejného křížení pocházela orientálka 'Empress of China'. Oba klony vykazovaly vysokou toleranci k virům. Jan de Graaff byl nejenom úspěšným šlechtitelem a manažerem. Především se stal velkým propagátorem lilií. V roce 1968 uspořádal v Národním domě na Vinohradech přednášku o liliích, která byla doprovázena nádhernými diapozitivy. Krása lilií a orientálních hybridů zejména uchvátila nejednoho milovníka květin. Mnozí zahrádkáři se pak pokusili o dovoz cibulí orientálek ze západních zemí.

    Počátky šlechtění orientálek v Českých zemích
    V šedesátých letech v Československu vyšly dvě publikace o liliích: V roce 1967 to byla kniha Tulipány a ostatní cibulové květiny, ve které kapitolu o liliích zpracoval RNDr. Vladimír Chaloupecký, CSc. Někteří čtenáři tak mohli poprvé spatřit barevné fotografie orientálních hybridů. Ještě více barevných reprodukcí orientálek obsahovala Tykačova knížka Lilie, která vyšla o dva roky později. V té době si přál mít kvetoucí orientální hybridy na zahrádce snad každý pěstitel.
    Kdysi mi ukazoval na starých barevných diapozitivech výsledky své pěstitelské a šlechtitelské práce Ivo Zmrhal. Jeho výpěstky vykazovaly rysy Lilium speciosum, která je mnohem odolnější než Lilium auratum.
    Mimořádně úspěšný šlechtitelský program zahájili v Lovčicích u Nového Bydžova zahradník Josef Kukla se svým vnukem Ing. Pavlem Nejedlem. Když se po řadě nezdarů naučili orientálky pěstovat, pustili se do šlechtění. Nejprve bylo třeba získat špičkový šlechtitelský materiál od pěstitelů orientálek z různých částí světa - z USA, Kanady, Austrálie i Nového Zélandu. V sedmdesátých letech přicházela do Lovčic jedna zásilka za druhou. Nejprve z OBF ('Jamboree' strainy, Potomac hybridy), pak od berlínské firmy Hoch ('Pink Glory' strain). Velký zlom nastal v roce 1971, když navázal Josef Kukla kontakt s profesorem Yeatesem. Ten zasílal cibule orientálek už koncem dubna, kdy je na Novém Zélandu podzim. Tak se do Lovčic dostaly Yeatesovy odrůdy: 'Darkie', 'Elizabeth', 'Journey's End', 'Lavender Lady', 'Swan Lake', 'Alex' a překrásná 'John Lea'. Jedinou nevýhodou bylo, že se cibule musely aklimatizovat. Někdy přišly od Yeatese šupiny s malými cibuličkami, z nich vyrostly nejzdravější rostliny. Celkem přišlo od profesora Yeatese šest zásilek. Čilou korespondenci se slavným šlechtitelem ukončila až jeho smrt v roce 1986.
    V roce 1974 se stal Kuklův vnuk Pavel členem Novozélandské liliové společnosti a měl tak možnost získávat semena orientálek z celého světa. Roku 1976 navázali pěstitelé orientálek v Lovčicích spojení se žákem profesora Yeatese, šlechtitelem Williamem F. Doreenem, který pěstoval orientálky též na Novém Zélandě. W. F. Doreen posílal cibule orientálek později než profesor Yeates, často přišly lilie až v srpnu. To pak bylo nejlepší cibule rozšupinovat a na podzim vysazovat šupiny i s malými cibuličkami. Doreenovy hybridy byly většinou pojmenovány podle planet - 'Venus', 'Mars', 'Jupiter', 'Saturn', 'Pluto'. Dalšími výpěstky tohoto novozélandského šlechtitele jsou orientálky 'Sunspot', 'Capricorn', 'Solar Ecclipse', 'Candy Floss' a 'Marineer'. Lilie z Nového Zélandu se ukázaly být nejen krásné, ale i zdravé. Jestliže většina orientálek z USA brzy podlehla virózám, některé lilie z Nového Zélandu se v českých zemích udržely ve zdraví dodnes. To platí třeba pro kultivar 'Capricorn'
    V době květu orientálek prováděl Ing. Pavel Nejedlo nejrůznější křížení. Ke šlechtění byly použity především Yeatesovy a Doreenovy orientální hybridy, později i lilie od Leslie Woodriffa a manželů Strahmových z USA. Každý rok v Lovčicích pilně vysévali sklizená semena. Semeno vysévali ihned po sklizni a před výsevem ho lehce namořili. Byl použit stejný substrát jako při pěstování cibulí, tedy rašelina s pískem. Bedýnka s výsevem nesměla přeschnout, ale ani nebylo žádoucí přemokření. Výsev byl umístěn do studeného skleníku. Dvouleté semenáčky se přesazovaly na záhony, kde přibližně za 4 až 6 let po výsevu vykvetly. Během několika let se už orientálky do skleníku nevešly, a tak postavil Ing. Pavel Nejedlo v těsném sousedství velký fóliovník. Na začátku osmdesátých let kvetlo v Lovčicích už více než 100 odrůd orientálních hybridů a též se začaly ukazovat v piné kráse první semenáče. Ty nejlepší z nich dostaly i jméno, mnohé z nich se pěstují doposud. A tak se můžeme na výstavách lilií setkat s orientálkami APACHE, JARUNA, YELLOW GLORY či RED MATADOR. Je jim přes třicet let a stále jsou krásné, jak se na dámy v jejich věku sluší.

    Šlechtění orientálek v posledních desetiletích
    V sedmdesátých letech se podařilo Judith Freemanové obohatit svět orientálních hybridů o křížence Lilium alexandrae x Lilium speciosum. Později se jí povedlo vytvořit hybridy z křížení L. alexandrae a L. rubellum i L. alexandrae a L. nobilissimum.
    O rozšíření orientálek se zasloužila také Dianna Gibsonov á z Port Townsendu v USA. To ona v osmdesátých letech poslala do Lovčic raně kvetoucí orientálku 'Royal Splendor' (vyšlechtili ji Harve a Ruth Strahmovi), bez které by nevznikla třeba něžná 'Květa Kalíková' nebo 'Jizerské ticho'.
    V poslední době se světové šlechtění orientálek přesunulo do Holandska. Holandská produkce orientálek začala introdukcí klonu 'Stargazer' na počátku sedmdesátých let. Po komerčním úspěchu této odrůdy (vyšlechtil ji skromný Leslie W o o dr i f f) se řada holandských šlechtitelů vrhla na šlechtění orientálních hybridů určených k řezu. Ve většině případů jsou holandské orientálky určeny pro rychlení a v našich obchodech s květinami voní po celý rok. Každoročně se k nám dovážejí cibule desítek odrůd orientálek od holandských šlechtitelů, a to za nepříliš vysoké ceny. Jen málo z nich se však udrží delší dobu v našich zahradách. Podle mých zkušeností do pěti či osmi let odrůda k rychlení zahyne i při mimořádné péči. A tak mezi námi stále zůstávají amatérští šlechtitelé orientálek a rádi prožívají vzrušení při proměně semínka v malou rostlinku a posléze kvetoucí orientálku. Aby jich přibývalo, to je i záměrem této malé publikace.

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

MARTAGON Praha je specializovanou základní organizací Českého zahrádkářského svazu, která sdružuje milovníky, pěstitele a šlechtitele lilií z České republiky a zahraničí. Členem se může stát každý, koho lilie zajímají. Organizace vydává informativní zpravodaj LILIÁŘ a provozuje internetové stránky www.martagon.cz.

Text a výběr foto: RNDr. Tomáš Sehnoutka
Autor fotografií: Ing. Jan Svoboda.